Thomas E. Pomeranz, Ed.D., President, Universal LifeStiles, LLC, Research and Policy Fellow Minot State University

Článek Thomase E. Pomeranze vyzdvihuje roli pozitivních rituálů v každodenním životě lidí po traumatickém poranění mozku, které sebou přináší poškození či dokonce nenávratnou ztrátu řady ukazatelů kvality života (např. fyzická zdatnost, kognitivní funkce, rodina, přátelé, sexualita, zaměstnání, naděje). Tyto ztráty v kombinaci se sníženou schopností ovládat svůj emotivní stav často vedou k projevům zlosti a nepřátelství. Thomas E. Pomeranz ve svém článku představuje alternativní terapeutickou strategii, která je zaměřena na chování narušující kvalitu života u osob po traumatickém poranění mozku. Autor vychází z tvrzení, že lidé, jejichž život postrádá význam a hodnotu, se chovají tak, aby i životy druhých postrádaly smysl a hodnotu. Domnívá se, že významné procento lidí po traumatickém poranění mozku, zejména lidé, kteří potřebují stálou pomoc, zažívá tento pocit, což ovlivňuje kvalitu jejich života.

K popisu chování lidí, kterým je odepřena možnost rozhodovat a volit (nemají možnost sebeurčení), používá slovo anomie. Lidé, kteří nemohou řídit své vlastní životy a uvědomovat si sebedeterminaci, zažívají anomii.

“Nebyl jsem ještě mrtvý, ale málo zbývalo z mého života.”
Dante Alighieri

Rehabilitační prostředí a prostředí dlouhodobé péče, které kontrolují rozvrhy, diety, rituály, každodenní rutinu a vztahy, mohou neúmyslně podpořit anomii. Například, lidé, kteří si nebudou moct vybrat či ovlivnit výběr osoby, která se jich bude dotýkat během asistence při koupeli a dalších úkonů osobní hygieny, jsou náchylnější k účinkům anomie. Anomie se může projevit sebepoškozujícím chováním, slovním napadením, ničením majetku nebo agresí vůči ostatním. Je zřejmé, že životy mužů a žen, kteří vykazují narušující chování, jsou životy vysoce řízené a kontrolované jinými.

Autor se domnívá, že rehabilitační a terapeutické prostředí, jejichž cílem je zlepšit kvalitu života lidí po traumatickém poranění mozku, přispívají k anomii. Ta vede k nevhodnému chování, které opět přináší anomii. Čím více je chování jednotlivce nevhodné, tím více se pomáhající obrací k zákrokům podporující anomii a další nevhodné chování. Autor klade důraz na to, aby lidé po traumatickém poranění mozku měli všechny dostupné možnosti řídit a kontrolovat své životy. Ti, kteří jim pomáhají, musí být kreativní – překonávat staré předpoklady, pokud jde o rehabilitaci. Na tomto místě vyzdvihuje roli osobních pozitivních rituálů. Respektování těchto rituálů nabízí určitý stupeň kontinuity osobního života navzdory zažitým značným ztrátám. Je možné, že většina rituálů, které měla osoba před zraněním,už nikdy nebude znovuzískána. O to více je důležité podporovat ty, ve kterých může pokračovat, což vyžaduje velké porozumění tomu, čím člověk byl a je – mnoho otázek, které musí být položeny a mnoho pozorování, která musí být vedena.

Rehabilitační prostředí a prostředí dlouhodobé péče mohou tedy neúmyslně podporovat lhostejnost k osobním rituálům. Autor se dlouze zamýšlel nad tím, jak by mu bylo, pokud by mu zabránili praktikovat jeho osobní rituály (např. vychutnat si šálek černé kávy před sprchou, oholit se ve sprše nebo vyčistit si zuby pastou, kterou si objednal ze speciálního katalogu v Maine). Tyto, a další rituály, si aktivně vybral v průběhu času, postupně se vyvíjí – jde o pokračující proces. Nabízí mu pocit bezpečí, předvídatelnosti a plynulosti v jeho životě.

Mnoho lidí po traumatickém poranění mozku, kteří potřebují v každodenním životě pomoc a podporu druhých, nemůže praktikovat své rituály z minulosti. Není to způsobeno lhostejností či zlou vůlí těch, kteří jim pomáhají, ale přílišným pohlcením vlastní rehabilitací. Snaha podpořit druhé v jejich nezávislosti může vést k přehlédnutí důležité role pozitivních rituálů. Pomáhající přehlíží pokusy lidí mít své osobní rituály, které jsou pro ně smysluplné – rituály z jejich minulosti, rituály, které definují jejich podstatu.

V závěru článku autor klade důraz na pozornost a toleranci nezbytných k tomu, aby si člověk po poranění mozku mohl vybírat si své osobní rituály a praktikovat je. Toto úsilí může být někdy ztíženo poškozením verbálních schopností, což vyžaduje důkladné pozorování. Autor se domnívá, že pozitivní osobní rituály podporují osoby po traumatickém poranění mozku na cestě životem, pomáhají jim překonat tragické důsledky anomie.

Celý článek je k dispozici na https://www.internationalbrain.org/?q=node/82