Autorka: Liz Owens, regionální koordinátorka, organizace Headway (www.headway.ie) v Corku (Irsko) hovoří o programu, jehož cílem je pomoct lidem po poranění mozku při opětovném začleňování do komunity

Rehabilitace založená na práci v komunitě (včetně integrace do komunity) je považována za důležitou a někdy zásadní část procesu zotavování a sociální integrace lidí po poranění mozku (Powell, 1999). Tato rehabilitace povzbuzuje osoby po poranění mozku v zapojení do běžných každodenních aktivit v komunitě. Integrace do komunity je důležitou součástí většiny rehabilitačních programů, protože se lidé pomocí nich opětovně ztotožňují s rolemi, které zastávali před poraněním.

Wood and Worthington (1999) tvrdí, že “rehabilitace v komunitě pracuje na odstraňování sociálního handicapu, který je způsoben neurobehaviorálním postižením”. Wood, McCrea, Wood a Merriman (1999) prokázali, že sociální a behaviorální rehabilitace v komunitě, která trvala alespoň šest měsíců, vedla k větší nezávislosti, sociální aktivitě a menší potřebě péče. Podle Wooda and Worthingtona (1999) se rehabilitace v komunitě zaměřuje na opětovné spuštění sociálních a funkčních dovedností, které zvyšují u osob po poranění mozku schopnost sociálních aktivit.

Konkrétní služby zaměřené na integraci do komunity, mezi které patří program organizace Headway v Corku (Community Access Programme), pomáhají lidem při účasti na sociálních, volnočasových a rekreačních aktivitách komunity. Individuální přístup programu Headway je podpořen zjištěními McColla (2007), který tvrdí, že většina úspěšných programů je šitá na míru potřebám jednotlivců, bere v úvahu komplexní, multidimenzionální faktory, které jsou spojeny s poraněním, a nabízí uzpůsobené řešení.

Mezi cíle komunitního programu organizace Headway patří:

• zvýšit sebevědomí klientů, pokud jde o jejich schopnost zapojit se do sociálních, volnočasových a rekreačních aktivit jejich komunity
• povzbudit/umožnit klientům účast na sociálních, volnočasových a rekreačních aktivitách komunity
• zlepšit účast klientů na sociálních, volnočasových a rekreačních aktivitách komunity.

Je málo výzkumných prací, které by se týkaly integrace do kumunity v Irsku. Důkazy z jiných zemí ale poukazují na její důležitost. Výsledky většiny studií k rehabilitaci u osob po poranění mozku poukazují na významné zlepšení po rehabilitaci Cope (1995). Podle tohoto autora je celková účinnost rehabilitace po poranění mozku významně prokázána. Existuje ale řada různých rehabilitačních způsobů, vzniká tak “černá krabice” rehabilitačních intervencí, což komplikuje rozpoznat podstatu účinku, jeho význam a cenu. S ohledem na tento závěr, lze říci, že přístup k rehabilitaci, podle kterého “jedna velikost je vhodná pro všechny”, nebude účinně fungovat u osob po poranění mozku. Karlovits a McColl (1999) rozeznávají několik stresorů, které ovlivňují integraci osob po poranění mozku do komunity. Patří mezi ně:

• nedostatek orientace a obtíže při přepravě
• vztahové problémy, samota, předsudky druhých vztažené k postižení
• ztráta nezávislosti a změna životního prostředí

U osob po poranění mozku musí integrace zahrnovat více než pouhé fyzické začlenění. Podle Cumminse a Laua (2003) je to sociální, ne fyzická, integrace, která má spolehlivý pozitivní dopad na stav u osoby po poranění mozku. Riley, Brennan and Powell (2004) navrhují, aby jádro rehabilitačního úsilí po poranění mozku směřovalo k usnadnění účasti na ceněných rolích a aktivitách. Tohoto tématu se také dotýká Stonnington (1997). Ten poukazuje na potřebu komunitních programů, které jsou přímo zaměřeny na pomoc osobám po poranění mozku při opětovném zapojení do života v co největším rozsahu. Důležitá je proto Prigatanova (1996) poznámka k sociální integraci. Prigaton vyzdvihuje důležitost rolí vázaných na volný čas, kreativitu, protože reprezentují normalitu a umožňují nám být součástí širší komunity.

Omezené možnosti volnočasových aktivit mohou být způsobeny ztrátou dovedností, nedostatkem zájmu a iniciativy, problémy s mobilitou a nevhodným vybavením (Coughlan, Tyerman a Jenkins1985). Související faktory, jako sociální podpora, představují důležitý aspekt postižení a mohou ovlivnit kvalitu života (Nolte, 2000). Nolte zjistil u vzorku osob po poranění mozku, že sociální podpora je lepším prediktorem handicapu a kvality života, než jsou faktory vázané na samotné postižení. Integrace do komunity se skládá až z devíti ukazatelů: orientace, přijetí, soulad/přizpůsobení se, blízké a širší vztahy, životní podmínky, nezávislost, výkonnost a volný čas (McColl at al. 1998). Všechny tyto ukazatele jsou brány v úvahu pracovníkem organizace Headway, který má na starosti integraci do komunity (Community Access Officer). Jeho znalost podpor, strategií a faktorů, které zlepšují kvalitu života osob po poranění mozku, má obrovský význam při plánování intervencí. Hlavním cílem pracovníka je porozumět situaci konkrétního člověka, napomáhat mu při zavedení strategií zaměřených na zlepšení kvality jeho života a pomoct při prevenci dalšího oslabení sociální integrace. Pracovník nabízí základní podporu a povzbuzuje rozvoj sociální nezávislosti s cílem postupem času podporu snižovat. Rychlost, s jakou může být podpora postupně snižována, je u jednotlivých klientů velmi odlišná. Během rehabilitačního procesu pracovník ve spolupráci s klientem pokračuje v posuzování klientových osobních priorit a hodnot. Klade při tom důraz na osobní volbu a zmocňování (empowerment) a zároveň se snaží překonat všechny překážky při dosahován cílů. Řada výzkumných studií uvádí, že ke snížené sociální integraci může dojít postupem času a že sociální narušení a izolace pokračují v průběhu času (Lezak, 1987; Seale et al, 2002). Pracovník klade s ohledem na tyto výzkumy větší důraz na nezávislost a udržitelnost, což vyžaduje vybudovat důvěru rodiny ve schopnosti osoby po poranění mozku, vzdělávání personálu hlavních zařízeních pro osoby po poranění mozku a využití přirozené podpory a změn prostředí, jsou-li potřeba, s cílem uspokojit klientovy potřeby. Všechny tyto faktory poskytují asistenci ve chvíli, kdy je dosaženo nezávislosti a kdy dojde ke snížení podpory.

Program organizace Headway (Community Access Programme) zahrnuje všechny výše uvedené prvky – sestavuje profil klientovy situace, předává klientům a jejich rodinným příslušníkům informace o možných zdrojích, jasně zdůrazňuje během každého kroku, že cílem intervence je nezávislost. Kromě toho je vytvořeno velké množství příležitostí pro přenos dovedností do individuálního plánu. Na jedné straně dochází k postupnému snižování podpory v programu Headway, na straně druhé jsou vytvářeny přirozené podpory v rámci hlavních prostředí, které převezmou podpůrnou roli po skončení programu organizace Headway. Věnujeme mnoho času a úsilí vzdělávání kontaktních osob v hlavní službě, aby byl tento proces usnadněn. Zvyšujeme jejich znalosti k poranění mozku, ke strategiím, které klienti používají k překonání svých obtíží. Více informací k programu Headway naleznete na www.headway.ie.

Literatura

Cope, DN, (1995). The effectiveness of Traumatic Brain Injury rehabilitation: a review. Brain Injury, 9, 649-670.

Powell (1999). Community Integration following traumatic brain injury.

Journal of the American Medical Association, 282(10), 958 – 963.

Wood and Worthington (1999). Outcome in Community Rehabilitation:

Measuring the social impact of disability. Neuropsychological Rehabilitation 9(3-4), 505-516.

Wood, RLI., McCrea, JD., Wood, LM., and Merriman RN. (1999). Clinical and cost

effective post-acute neurobehavioural rehabilitation. Brain Injury, 13, 69-88.

Karlovits, T., and McColl M.A.(1999). Coping with community reintegration

after severe brain injury: a description of stresses and coping strategies. Brain

Injury 13, 845-861.

Cummins, RA., and Lau, A., (2003). Community Integration or Community

Exposure? A review and discussion in relation to people with an intellectual disability.

Riley, GA., Brennan AJ., and Powell T. (2004). Threat appraisal and avoidance

after traumatic brain injury. Why and how often are activities avoided? Brain

Injury, 18, 871-888.

Stonington H.H. (1997) in Powell, J., Heslin J., and Greenwood R., (2002).

Community based rehabilitation after severe traumatic brain injury: a randomised control trial. Journal of Neurol Neurosurg Psychiatry 72: 193-2002.

Prigatano GP. (1996). Behavioural Limitations TBI patients tend to underestimate. A replication and extension to patients with lateralised cerebral dysfunction. Clinical Neuropsychologist, 10, 191-201.

Coughlan Tyerman and Jenkins 1985 in Nolte ML 1999. Disablement, context

and quality of life after brain injury: measuring what matters. Unpublished doctoral dissertation, Department of Psychology, Queens University, Kingston, Canada.

Nolte ML (999) Disablement, context and quality of life after brain injury: measuring what matters. Unpublished doctoral dissertation, Department of

Psychology, Queens University, Kingston, Canada.

McColl (2007). Post acute programming for community integration: a scoping review. Brain Impairment 8(3). 238-250.

McColl MA. et al (1998). The definition of Community Integration: Perspectives of people with brain injuries. Brain Injury, 12, 15-30.

Lezak (1987) in Struchen MA (2007). Facilitating Friendships after TBI. State of

Science 2007. Funded by National Institute on Disability and Rehabilitation

Research. "http://www.tbicommunity.org" www.tbicommunity.org retrieved on 03/10/08

Seale GS, Caroselli JS, High WM, Becker CE, Neese LE, and Scheibel R. (2002).

Appraising evidence on CI following Brain injury: a systematic review.

Odkaz:

http://www.headway.ie/download/pdf/headwaynews.pdf